WINTER IN THE CITY

by Petr Borkovec


WINTER IN THE CITY

This morning Troy is already Achlan.

The things that you might hear there on the streets!

The things that you might see there on the streets!

On the right the victors stand, the left the vanquished

like different pictures and various alarums.

The snow plays round with people like a god.

What is the first thing that you might describe?

Enumerate the objects carried from the house?

Liken them to what, as they blacken on the snow?

All night the struggle, and now there’s only hunger.

So they eat – roasted meats which they share out

on precious fabrics, bolting those patterns, glint

and shine from the jaws of circling dogs.

And space arranges itself around their faces.

What remains here that doesn’t fall to them?

The final constellation is like a yoke.

The final stars resemble rings.

I think that of the others none now stands.

They all have bent their knees to tend the dead,

and all around them, that lament and grief,

the folds of sheets and curtains drawn in windows,

the whispers smelt in wax, walls behind beds,

are not the victors’: they belong to the dead.

How could you describe the faces that are crying?

No, every one is hidden in palms of hands.

Look well on this, for you cannot know if these

are living faces in the hands of the dead,

or faces of the dead in the palms of those that live.

And from the vineyards where I stand, I see

the town looped tightly by its battlements

and looped more lightly still by the river,

and so far no-one has ridden out with news.

Translated from the Czech by Justin Quinn

ZIMA VE MESTE

Dnes ráno je už Trója achajská.

Co všechno slyšel bys tam v ulicích!

Co všechno videl bys tam v ulicích!

Vpravo jsou vítezové, vlevo poražení,

jak ruzné obrazy a ruznorodý krik!

Ten sníh si hraje s lidmi jako Buh.

Což bys ty první mohl nejak popsat?

Vycíslit predmety, co vynášejí z domu?

A k cemu prirovnat, jak cernají se na snehu?

Boj trval celou noc, a ted je treba jíst,

tak snídají – peceni z ohnu, které rozdelali

na drahých látkách, hltají ty vzory, trpyt

i opar z tlam svých psu, co motají se kolem.

A prostor se jim skládá kolem tvárí.

Je neco, co jim nejde na ruku?

Poslední souhvedí je jako sprežení.

Poslední hvezdy jsou jako prsteny.

Z tech druhých, myslím, nikdo nestojí,

všichni si klekli u svých mrtvých,

a všechno kolem nich, ten nárek, plác,

záhyby prosteradel a zatažená okna,

šepot, který je cítit voskem, a zdi za lužky,

nepatrí vítezum, protože patrí mrtvým.

Což mužeš nejak popsat tváre placících?

Jsou prece všechny skryty v dlaních!

Dobre se podívej, vždyt nevíš,

zda jsou to živé tváre v rukou tech, co odešli,

anebo tváre mrtvých v dlaních tech, co žijí.

A odsud z vinic, kde ted stojím, pozoruji,

jak mesto svírá tesná smycka hradeb,

a za ní smycka reky, trochu volnejší,

a dosud nikdo nevyjíždí se zprávou.