COUCH

When I heard that George had died

(two telegrams came from Karlovy Vary,

the first that he had passed, and then the autopsy)

I don’t know how, I sat down in the armchair

and stared at the couch in front of me and saw

that it was blue, I saw that it was clearly blue,

and repeated to myself: it’s blue.

Blue. Anyone could see that.

Because from the day we brought it home

we could never agree about its colour.

George always talked of a particular green.

I sat there like fool in that room

saying that couch is blue as blue can be.

Oh you should never, never have said

to me that it was green. Then with horror

I heard myself, and as though I had awoken

I suddenly broke into tears and couldn’t stop.

Translated from the Czech by Justin Quinn

GAUC

Když jsem se dozvedela, že Jirí umrel

(z Karlových Varu prišly dva telegramy,

jeden, že nežije, druhý, že je po pitve),

nevím jak, sedla jsem si v pokoji na kreslo

a zírala na gauc pred sebou a videla,

že je modrý, videla, že je evidentne modrý,

a pro sebe si opakovala: Je modrý,

modrý, to prece každý vidí –

nebot ode dne, kdy jsme ho privezli,

o jeho barve jsme se nikdy nedohodli,

Jirí vždycky mluvil o zvláštní zelené.

Sedela jsem jako hloupá v pokoji

a ríkala si dokola: jak jsi mohl být tak slepý,

vždyt ten gauc je modrý jako modr,

to jsi nemel, to jsi tedy nemel,

ríkat mi, že je zelený. Pak jsem s hruzou

uslyšela sama sebe, a jako bych se byla probudila,

dala jsem se do strašného pláce.