FOR J.K.

by Petr Borkovec


FOR J.K.

The twenty-third pavilion,

The wall lit with October sun –

A bright memorial plaque for summer –

The same one Fet and Bunin have somewhere.

Slight déja vu –

some ornaments familiar.

Around me came spring air

like screens pulled to.

Chilled to the bone. The trees

sent memory ranging back.

The sun pressed on my cheek

like iron, a piece of steel.

Hands over eyes, each finger

a braid of rubies.

Heat like a heavy figure

placed upon the earth.

As though someone had pressed

my back and hid the sun –

cold and blue the vein runs

through a memory, its dry hand.

I walk with a weakened gait

about this April morning;

enclosure, classic gate,

wind and light, their blows

against white walls, verandas

of the numbered pavilions,

metallic noise through curtains

billowing out the window – they

are like a sign or way

for someone else, not me.

As though about a bed,

my body all awry,

with chamber-pot of urine,

amber, settled, cold,

I go about the morning.

Not I – two eyes unbodied.

Machine-like, quick, the nurse

makes up the sheets and covers.

The bedstead’s metal glows

like sunlight on the clouds.

Linoleum with ornaments.

Four listless blank screens fold

like spring air in the gardens

about a body growing cold.

Translated from the Czech by Justin Quinn

PRO J.K.

Pavilon císlo dvacet tri.

Ríjnové slunce na zdi verandy –

pametní deska léta.

– To je jak z Bunina, jak z Feta…

Povedomé ornamenty,

pocit, že už jsem tu byl;

jarní vzduch me obstoupil

jako zatažené plenty,

prochládal jsem, ranní stromy

zpátky pamet vracely,

k tvári slunce pritisklo mi

železo, kus oceli.

Oci rukou zaclonené,

v prstech šnurky rubínu,

teplo sluncem položené

jako predmet na hlínu.

Jako by se na má záda

nekdo pritisk, slunce skryl –

žíla stéká, modrá, chladná,

suchou rukou vzpomínky.

Okolo dubnového rána

jak kolem lužka precházím;

areál, klasicistní brána,

vítr a svetlo, nárazy

do bílých zdí a verand

ocíslovaných pavilonu,

plechové zvuky pres záclonu

vylétlou z okna, která

je jak smer, jako znamení

nekomu jinému, mne ne.

Jak kolem bílé postele

s telem stoceným k ostení,

se škopkem studené moci,

jantarové a sedlé,

jdu kolem rána, vedle.

Ne já – pár bezrukých ocí.

Neprítomne, zvykle, stroze

ruka sestry lužko stele,

kovové a proleželé

jako slunce na obloze.

Linoleum s ornamenty.

Jak vzduch v jarních zahradách

svítí ctyri vlažné plenty

kol tela, co vychládá.